Monthly Archives: Duben 2011

Island – ne-průvodce po Islandu pro Matouše – díl čtvrtý

„Laugavegurinn“ alias „Laugavegur hiking trail“ vulgo „The Hot Spring Route“

Tenhle trek byl důvodem, proč jsme jeli na Island. Fotografie a popisy cesty mne tak nadchly, že jsem si to musel projít. A nelitoval jsem.

Jedná se o cestu dlouhou cca 55 (Landmannalaugar – Þórsmörk) respektive 80 km (Landmannalaugar – Skógar). Cestu nádherně rozmanitou, která prostřídá všechny typy islandské krajiny – ryolitové barevné hory, zelené pastviny, sopečnou poušť, horké prameny i čerstvě tuhnoucí lávu.

Je to zároveň asi nejvíce navštěvovaný trek na islandu. Průvodce popisuje „až 100 lidí denně“, což mi s ohledem na Vysoké tatry přijde jako popis zcela mrtvé krajiny bez turistů, ale na Islandu je to ekvivalent Václaváku.

Na vlastní trase jsme moc lidí nepotkávali, ale vždy nějací byli – stačilo si na chvíli sednout, a někdo šel kolem. A kempy byly poměrně plné.

Trek se dá jít ze severu na jih (Landmannalaugar – Þórsmörk – Skógar), nebo v opačném směru. Každý směr má své výhody.

  • Ze severu na jih se můžete poslední den rozhodnout, zda přejdete přes průsmyk Fimmvorduhals (tj. místo, kde v dubnu 2010 začala erupce sopky Eyjafjallajokull), nebo zda se již z Thórsmörku svezete autobusem do civilizace. Navíc přes sedlo Fimmvorduhals jdete v příjemnějším směru.
  • Z jihu na sever ovšem končíte v kempu Landmannalaugar, kde je horký koupací potok. My si ho užili při příjezdu autobusem, ale po pěti dnech chůze to musí být ještě daleko lepší. A pro tento směr lépe jezdí autobusy.

My šli ze severu na jih, hlavně proto, že jsem si nebyl jist, zda žena bude chtít jít přes sopku a chtěl jsem mít možnost ústupu.

 

 

První den

Busem RE číslo 11 jsme dorazili do kempu Landmannalaugar krátce po poledni. Uvařili jsme, přebalili batohy a samozřejmě se vykoupali v místním horkém potoce – to rozhodně stojí za to, nevynechejte!

(V kempu je i možnost nákupu – malý sortiment a horská přirážka, samozřejmě)

No a tak někdy kolem třetí odpoledne jsme vyrazili na cestu. Tento úsek je z hlediska krajiny nejkrásnější z celé cesty – duhově barevné ryolitové kopce, horké prameny, pára ze země. Pak krátká sopečná poušť, ledovec, a už jste na místě, u chaty Hrafntinnusker. Kolem je tábořiště – na sopečném popelu a šutrech. Obsaďte si nějakou ohrádku proti větru. V této chatě není teplá voda a nestaví tu bus.

Fotky z tohoto úseku.

Technické info: Žádný brod. Zhruba +500 výškových metrů. Tuším že k pěti hodinám chůze včetně focení.


Druhý den

Poslední část Duhových hor, užijte si je. Pak se najednou dostanete na hranu a vypadá to jako Železný pas – široké údolí, uprostřed hora, na jejím vrcholku čaroděj. První brod – malý a tréningový. Následuje cesta údolím, loukami, k jezeru Álftavatn.

U jezera je chata a kemp. Zda je zde teplá voda, netuším – tento den nás zastihlo hnusné počasí, takže jsme v Hrafntinnusker leželi ve stanu až do čtyř odpoledne, pak jsme teprve vstali a šli – do cíle jsme dorazili až někdy po deváté večer a řádně stahaní.

U jezera Álftavatn hodně fouká, stavte si stan pořádně. Sestře to tu před lety složilo stan, nám sice přežil, ale bylo to na hraně. Sousedům to zlomilo tyčky a vypadalo to, že o stan přijdou.

Dvakrát či třikrát týdně sem zajíždí bus, kdyby bylo potřeba ustoupit. Nic tu nekoupíte.

Technické info: Jeden lehký brod. Zhruba -500 výškových metrů. Asi pět hodin.


Třetí den

Ráno začíná cestou po lukách a pastvinách k prvnímu brodu – a zde je neobvykle teplá voda, protože to není voda z ledovce, ale z jezera Álftavatn. Skoro člověku ani neumrznou nohy. Po krátké době dojdete k druhému brodu (široký a studený) a pak si užijete cestu sopečnou pouští. Nádhera. Pozor, sopečná poušť je bez pitné vody – celý den není kde nabrat.

Cílový kemp Emstrur (Botnar) je asi nejhezčí z celé cesty. Je od něj vidět na oba ledovce (Eyjafjallajökull i Mýrdalsjökull).

Teplá voda teče, cena 4x 100 ISK.

Dvakrát či třikrát týdně sem zajíždí bus, kdyby bylo potřeba ustoupit.  Nic tu nekoupíte.

Technické info: Dva brody, 7 hodin, bez převýšení.

 

Čtvrtý den

Tento úsek cesty je „nejobyčejnější“ z celého treku. Kromě ranního přechodu po mostě vysoko nad zuřící ledovcovou řekou je krajina sice nádherná, ale proti předešlým dnům o něco fádnější. Jeden brod přes široké údolí, kde se řeka větví – pořádně hledejte správnou cestu, či počkejte až jí někdo otestuje.

Technické info: -300 metrů, jeden brod, 7 hodin.

Cesta končí v údolí Thorsmork. Na kraji Thosmorku je rozcestník. V tomto údolí je více chat – nás zajímala chata turistického svazu Skagfjordsskali (info63°40.960N  19°30.890W), z níž se dá pokračovat k průsmyku Fimmvorduhals. Budete-li mít více času a sil, dojděte až na druhou stranu řeky k chatě Básar (infoN63°40,559′ W19°29,014′), odkud jezdí bus a ze které je to do průsmyku o něco blíž. 

Více na západ je velká chata (tuším Husadalur), ze které se dá již jen odjet busem, pro cestu k průsmyku je nevhodná.

V chatě Skagfjordsskali  se v každém případě zajděte se podívat dovnitř na jejich fotoalbum, kterak s pomocí místního traktoru vytahují zapadlé automobily a autobusy z řeky. Móóc krásné.

Teplá voda teče, cena 4x 100 ISK.

Sto metrů od chaty na břehu řeky je domek, kde sídlí správce boudy – promluvte s ním o počasí, stavu treku přes  Fimmvorduhals a také o tom, kde přejít řeku. Bude se to hodit.

Na ten přechod řeky se zeptejte, i když odsud budete pokračovat k chatě Básar. Je to stejná cesta. Údolí řeky je v tomto místě hodně široké, koryto se často mění a je místy velmi hluboké.

V tomto místě (Básar či Skagfjordsskali) je třeba se rozhodnout, zda cestu ukončíte, nebo se vydáte přes průsmyk Fimmvorduhals.

 

Pátý den

Prvním úkolem je přejít řeku. Můžete jít po břehu po proudu – tam je most (byl v 2010). Tedy most – půlmost. Překročí nejhlubší proud. A pak turista dobrodí přes hluboký brod. Navíc si nachodíte pár kilometrů navíc.

My šli proti proudu. Přes dvě hluboká ramena tu asi kilometr proti proudu od Skagfjordsskali byly postaveny dva mobilní mosty. Zbylá mělká ramena jsme zvládli přeskákat či projít.

Určitě si se správci chaty Skagfjordsskali  proberte doporučené místo brodění. V tomto údolí je řeka nebezpečná, některá ramena jsou hluboká a teče moc vody. Snadno se tu dá utopit i autobus.

Podél řeky pokračujte k chatě Básar. Kousek za ní se cesta odděluje od řeky a stoupá prudce do kopce. Ani se nenadějete (tedy … nadějete, ono je to asi 800 výškových metrů), a jste v průsmyku Fimmvorduhals v místě, kde se v dubnu 2010 probudila sopka. Tam je to tak krásné, že se to těžko popisuje. Čerstvé kopce ztuhlé lávy v černé, šedé a červené barvě. Dýmající pukliny. Místa, kde země hřeje do podrážek.

Dál cesta pokračuje po ledovci. Na něm odbočuje doprava odbočka k „nové“ chatě (63°37.320N W 19°27.093W) – pozor, u ní se asi nedá tábořit. My pokračovali rovně –  na konec ledovce a hned za ním je „stará“ bivakovací bouda „Baldvinsskáli“ (63.6110667N, 19.4411667W). V době naší návštěvy (2010) byla nepoškozená a relativně čistá, přespat by se tam dalo bez problémů. To je subjektivně nejvyšší bod cesty. Odsud se jde jen stále dolů do Skógaru. Nenáročná cesta pastvinami (nyní překrytými sopečným popelem). Jenom je to strašně daleko – několik hodin cesty. Bylo to docela vyčerpávající. Cesta končí na vrcholku nádherného velkého a masivního vodopádu ve Skógaru – a hned pod vodopádem je kemp. (Poznámka: Skógar uvidíte pod sebou vlevo již dříve – neodbočovat, pokračovat až k vodopádu, jen byste si zašli)

Teplá voda teče, cena 4x 100 ISK. Nakupovat je možno v nedalekém motorestu.

POZOR! Na celé dopolední trase (stoupání a až k ledovci) není žádná voda. Na ledovci by se dala získat rozpuštěním ledu. Kolem chaty Baldvinsskáli taky žádný pramen není – tedy jen voda z ledovce. Nejbližší řeka, kterou jsme potkali, je až dále na sestupu – a vypadala, že je dost znečištěná popelem.

Ve Skógaru je hezké muzeum – skanzen tradiční architektury a pak velká hala o technice a dopravě. Doporučuji.

Technické info: průvodce uvádí tuším 8 hodin, my to šli asi 10-11. Výstup v pohodě, sestup nudný a nepříjemný. +900 metrů, -1000 metrů. Jeden brod.

Kdybyste to šli z jihu na sever … to, co pro nás bylo dlouhé hnusné klesání, je v protisměru ještě horší – dost výprav tedy přespí v budce Baldvinsskáli a ztratí jeden den, protože už nemají morál to dojít. Doporučuji ze Skógaru startovat opravdu pekelně brzo ráno.

 

Spaní a služby

Na celé délce tohoto treku je národní park, nesmí se spát mimo kempy.

V každém kempu je chata, kde se dá spát vevnitř (komfort jak v tatranských boudách – tj. společná noclehárna, palandy).

Ceny byly přiměřené – 1000 ISK za osobu ve stanu, cca 4000 ISK za spaní v chatě.

Vždy je tam záchod a umývárna, povětšinou i s teplou vodou. Cena za teplou vodu byla 4x 100 ISK (pamatuješ, co jsem dříve psal o stokorunových mincích?).

Aktuální ceník je zde:  http://www.fi.is/en/huts/price/ , vypadá to, že na 2011 mírně zdražili (1100 ISK ve stanu, 500 ISK za teplou vodu).

 

Brodění

Na brodění doporučuji s sebou vzít sandály a trekové hůlky. Po vytipování vhodného místa člověk sundá kalhoty (nutné – vždy se namočíš nad kolena, většinou i výš), nasadí sandály a vydá se do řeky. Rozepneš si přesky batohu – abys ho mohl shodit, kdybys tam spadnul. O hůlky se opíráš, aby tě nestrhl proud.

Voda bývá pekelně studená, nohy necítíš po pár krocích.

 

Průvodce, popisy cesty, mapy, navigace, náročnost

Cesta je povětšinou v terénu jasně zřetelná. Velmi se hodí GPS pro případnou navigaci v bouřce, mlze, tmě.

Popisy tras, souřadnice chat atd:

Islandské turistické průvodce píší, že cesta je náročná. Nemyslím si, že je to nějak zvlášť náročné – proti přechodům hor v Rumunsku je to spíš lehká turistika. Nicméně je potřeba být připraven na nepřízeň počasí (déšť denně, extra silný vítr, sníh i v létě), mít dobrou výbavu, kvalitní stan, boty. Bez gore-tex bundy a kalhot doporučuji nevyrážet, a k nim ještě pončo nebo pláštěnku.

Určitě si nezapomeňte baterku – i když se říká, že na Islandu není potřeba, hodila se.

Papírovou mapu jsme neměli, jen velmi přehledovou. Ukázalo se, že není výrazně potřeba.

Denní teploty byly kolem 10-15 stupňů, noční nad nulou. Jeden den nám celý propršel, jinak bylo relativně hezky, přeháňky a občas i slunce.

 

Voda

Obecně je na Islandu všude voda. Ale – stejně jako jinde na horách – je potřeba s sebou mít alespoň jednu PET lahev na osobu. Jsou tam dlouhé úseky, kde voda neteče (např. na sopečné poušti mezi Álftavatn a Emstrur (Botnar), variantně tam sice voda teče, ale ve formě šedivé ledovcové řeky. Ta šedivost, to je sopečný popel, a není zdravé ho pít. Jednak jsou to regulérní ostré šutérky, byť mikroskopické, které tělu nedělají dobře, druhak obsahují velmi nadlimitní množství fluoru.

Velmi doporučuji též termosku – po brodění ledovcové řeky moc pomůže teplý čaj.

 

[Island – zpět na seznam kapitol]

 

 

Reklamy

Napsat komentář

Filed under Cestování a výlety