Islandština
Úplně jsem zapomněl napsat o Islandštině. To by asi nejlépe patřilo do prvního dílu. Před odjezdem jsem si našel a vytisknul slovníček z http://www.hvalur.org/ . No a byl k ničemu, zbytečná zátěž. Všichni umí anglicky. Možná to má něco do činění s tím, že ekonomiku ostrova startovala od druhé světové války americká letecká základna.
Když potřebujete domorodcům přečíst nějaké názvy, čtěte je česky – výslovnost je velmi podobná.
Dálkové autobusy
V prvním díle jsem psal, že vyjma Reykjavíku není na Islandu hromadná doprava. Toto platí, ale není to úplně přesné. Islanďani mají auta, hromadnou dopravu nepotřebují. Pro turisty tu ale jezdí dálkové turistické autobusy.
V Reykjavíku startují z BSI a provozuje je několik společností:
- Reykjavík Excursions – http://www.re.is/IcelandOnYourOwn (mají tu hezkou mapku)
- Sterna – http://www.sterna.is/en/schedules/summer-schedules (nenašel jsem mapu, jen seznam linek)
- SBK – zejména západní cíp (Reykjavík-Keflavík a okolí) – http://sbk.is/index.php?option=com_content&view=article&id=75&Itemid=96
No a tady je plánek, kde jsou trasy všech těchto linek najednou (ale taky ne všechny, na první pohled tam chybí třeba linka 18 od BSI). Tj. na tomhle plánku je vidět, kam se dá dojet, a pak je potřeba prohledat jízdní řády jednotlivých společností, kdo, kdy a za kolik tam jede. Pozor, některé linky nejezdí každý den!
Autobusy jsou drahé: 6000 – 12000 ISK, tj. 1000 – 2000 Kč za cestu není výjimkou. Lístek se kupuje u řidiče, má čtečku na karty.
Nicméně nabízejí několik kouzel:
- Řidiči počítají s tím, že vezou turisty. Na některých linkách pouštějí audioprůvodce, na jiných linkách zase na krajinovo zaujímavých místech zastaví a nechají turistům čtvrt hodiny na nafocení scenérií.
- Jako „přestupní stanice“ po cestě se používají benzínky, kde je možno nakoupit základní potraviny, často i plynové bomby atd. Je to vždy vidět v jízdním řádu.
- Přes střed ostrova (i třeba do Landmannalaugaru) nevedou afaltové cesty. Pokud byste si chtěli půjčit auto, musíte mít džíp upravený na brodění. V autobusu je toto vše zahrnuto v ceně – není to běžná karosa, ale terénní speciál Mercedes, který se prašnou cestou po úbočí sopky šine s brutální jistotou a na brodění řek je připraven.
Reykjavik Excursions nabízejí speciální „okružní“ lístky za lepší cenu: http://www.re.is/IcelandOnYourOwn/Passports/
(Při plánování cest nepřehlédněte, že reykjavícké městské autobusy zajíždějí i do blízkých měst, např. tuším linka 51 až do Selfossu)
Cestování stopem
Sestra takhle projezdila celý Island. My stopovali jen párkrát, ale vždy to vyšlo dobře.
Pokud po silnici jezdí nějaká auta, stopování na Islandu funguje perfektně. Fakticky jsem nezažil vhodnější kraj – vždy jsme odjeli během chvíle.
Pro transfer přes střed ostrova cestou necestou to nemusí být až taková sranda – když někde jede pět aut za den, není zcela jisté, že vás vezmou.
Pronájem auta
Pronájem auta je pekelně drahý – ony jsou na Islandu auta drahá i pro místní, clo na dovážená auta je někde u 100%.
Když si auto neobjednáte výrazně předem, běžná cena je i 2000 Kč za den za malé auto vhodné jen na asfalt.
A pokud chcete kamkoli mimo okružní silnici („číslo 1“) a zlatý okruh, potřebujete auto s náhonem na všechny čtyři, upravené pro brodění. Asfaltové silnice jsou výjimkou, šotolina je běžná, něco co bychom u nás nazvali „polní cesta plná šutrů“ je normální číslovaná silnice a brodění není výjimkou. Když se odbočuje z asfaltu, běžně jsou přítomny značky „po této cestě jen s autem 4×4“ a není dobré je ignorovat.
Pojistka běžně nekryje utopení auta – podceníte-li brod, máte problém.
Zápůjčku auta jsme ani nezvažovali. Neřídím rád a nechci trávit dovolenou za volantem.
Nicméně kamarádi tam byli souběžně s námi na autovýpravě. Bylo jich celkem 18, půjčili si tři šestimístné velké Land Rovery a vzhledem k tomu, že to dohadovali rok předem, vyšlo je to překvapivě levně. A pánská část výpravy si to děsně pochvalovala – nadšeně vypravovali, jak jeli sopečnou pouští z kamene na kámen stálou rychlostí 2 km/hod; jak brodili metr hlubokou řeku; jak vyjížděli tak prudký kopec, že dámy měly tendenci vyskakovat z okének auta…
Novinář Marek Lutonský si půjčoval auto na okružní cestu. Taky vypadal spokojeně a své zkušenosti popisuje. Viz odkazy na konci.
„Zlatý okruh“
Základní mimo-reykjavické cíle turistů, takzvaný „zlatý okruh“ jsou:
1) Národní park Thingvellir
Údolí, kde se před více než tisíci lety sešel první islandský parlament. Jo a taky místo na rozhraní evropské a americké kontinentální desky. Je tu malé informační středisko (kde promítají hezké filmečky) a vyhlídka. Ze „zlatého okruhu“ je to nejslabší – a pokud se vám nepodaří sem zajet, neplakejte. Ano, stojí za to se tu zastavit, ale není to prioritní. Okolí je ovšem krásné.
Standardní půlhodinová pauza autobusů zde je dost krátká, už jen v tom informačním centru je dost materiálu na hodinu či více.
2) Vodopád Gullfoss
Prostě vodopád. Široká řeka tam udělá „vlevo vbok“ a přitom spadne o pár desítek metrů. Je to hezké a masivní, ale na Islandu to není až tak výjimečné. Od geysiru je to sem kousek, chytněte stopa a zajeďte sem.
3) Geysir
Geotermální pole, kde se toho děje spousta – horká jezírka, bublinky… a gejzíry. Velký „Geysir“, který cáká jen občas, a menší „Strokkur“, který k potěše turistů odfukuje každých pár minut.
Sem rozhodně zajeďte, tohle jinde není.
A vyhraďte si na to víc času, než je půlhodina u běžných autobusových spojů.
Kromě sledování vlastního geysíru a ostatních atrakcí je poměrně zajímavé sledovat i turisty. Ti, co přijedou busem s cestovkou, mají třeba dvacet minut, než pojedou dál, tak se snaží fotit a kamerovat … a vlastní gejzír snad ani nevidí jinak, než přes hledáček kamery. A když fouká vítr a voda ze Strokkuru padá mezi lidi (kteří zrovna dorazili a nevědí, co se stane), je to docela zábava.
U hotelu Geysir (přes silnici proti gejzírovému poli) je kemp. Je tam koupání v termálních bazénech a spaní „na doslech“ od Strokkuru. Asi to stojí za to, když by člověku zrovna vyšla cesta tak, aby tu přespával.
pebrou 